Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...
Někdy stačí pár vteřin, aby se ti rozsvítil kousek dne, aniž bys to čekal. Bylo mi čtrnáct a byli jsme s pěveckým sborem v Paříži. Typický zájezd – turista mezi tisíci dalšími, fronty, hluk, foťáky na krku. Nic velkého se nemělo stát. Jen další den, kdy si člověk řekne, že svět je veliký a on je v něm malý. Pod Eiffelovkou se naše skupina na chvíli zastavila, abychom se seřadili a prošli mezi dalšími turisty. A v tu chvíli se stalo něco, co se mi dodnes občas vrátí do hlavy. Z protisměru přicházela skupina francouzských dívek v baretech, taky jako na školním výletě. Dvě míjející se skupiny lidí fascinovaných okolím. Normální scéna, kterou by člověk nejspíš hned zapomněl – kdyby se jedna z těch dívek náhle neodpojila. Přiběhla přímo ke mně, na chvilku se zastavila, podívala se mi do očí… a jemně mě pohladila po tváři. Opravdově. Bez vysvětlení. A zase odběhla. Ani slovo. Ani náznak nějakých her nebo provokace. Jen krátké, úplně čisté gesto. Já zůstal stát na místě s úplně práz...