Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
Poslední měsíc a půl jsem nepsal.
Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak.
Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah.
Prostě ho prožít.
A i tohle je občas to jediné, co stačí.
Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám.
Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří.
Moje téma byla tráva.
Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát.
Jenže ta mlha má cenu.
V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důležitost. Váhu jednotlivých věcí. Všechno je stejně rozostřené. A tak se snadno stane, že místo přítomnosti nastoupí scrollování. Místo kontaktu hraní her. Místo života zabíjení času. Ne proto, že by člověk nechtěl žít – ale proto, že nedokáže rozeznat, co je právě teď důležité.
A paradoxně, v těch nejkritičtějších momentech se stejně vrátí analytika. Overthinking. Rozklad situace na prvočinitele. Jenže přijde pozdě. Přijde v momentě, kdy je potřeba jednat, ne počítat. A výsledek? Zamrznutí. Nebo situace, které vyšumí do ztracena. Bez rozhodnutí. Bez výsledku. Jen s pocitem mrzení.
S trávou jsem přestal před měsícem.
Neberu to jako vítězství. Spíš jako změnu kvality vnímání. Mlhy je míň, obraz je ostřejší. A s tím se vrací věci, které byly dlouho někde v pozadí.
Vrací se chuť pracovat na sobě. Zlepšovat se v práci. Investovat do svého prostoru, domácnosti a okolí. Budovat místo pouhého přežívání. Začal jsem se znovu ozývat lidem, které jsem zanedbával. Rodině. Přátelům. Vztahy, které jsem nechal ležet ladem, se znovu jemně hýbou. Nic dramatického. Spíš návrat k přítomnosti.
I jiné věci se začaly pomalu, opatrně, vracet blíž k životu. Ne jako restart. Spíš jako možnost být znovu viděn takový, jaký opravdu jsem.
Nepíšu tohle jako návod. Ani jako zpověď se šťastným koncem. Spíš jako záznam stavu.
Zranitelný muž nepíše každý den.
Píše tehdy, když je dost přítomný na to, aby si všiml, co se s ním děje.
A někdy k tomu, aby mohl psát, musí nejdřív přestat utíkat.
Zároveň nestojí na místě. Posunul se. Třeba jen o krok nebo dva. A i když ještě nikam nedošel, vydal se na cestu. A už to je samo o sobě hodnotné.
Komentáře
Okomentovat