Přeskočit na hlavní obsah

Stone Head

Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...

Zranitelný muž nepíše každý den. A je to v pořádku.

Poslední měsíc a půl jsem nepsal.

Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak.


Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah.

Prostě ho prožít.


A i tohle je občas to jediné, co stačí.



Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám.

Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří.


Moje téma byla tráva.


Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát.


Jenže ta mlha má cenu.


V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důležitost. Váhu jednotlivých věcí. Všechno je stejně rozostřené. A tak se snadno stane, že místo přítomnosti nastoupí scrollování. Místo kontaktu hraní her. Místo života zabíjení času. Ne proto, že by člověk nechtěl žít – ale proto, že nedokáže rozeznat, co je právě teď důležité.


A paradoxně, v těch nejkritičtějších momentech se stejně vrátí analytika. Overthinking. Rozklad situace na prvočinitele. Jenže přijde pozdě. Přijde v momentě, kdy je potřeba jednat, ne počítat. A výsledek? Zamrznutí. Nebo situace, které vyšumí do ztracena. Bez rozhodnutí. Bez výsledku. Jen s pocitem mrzení.



S trávou jsem přestal před měsícem.


Neberu to jako vítězství. Spíš jako změnu kvality vnímání. Mlhy je míň, obraz je ostřejší. A s tím se vrací věci, které byly dlouho někde v pozadí.


Vrací se chuť pracovat na sobě. Zlepšovat se v práci. Investovat do svého prostoru, domácnosti a okolí. Budovat místo pouhého přežívání. Začal jsem se znovu ozývat lidem, které jsem zanedbával. Rodině. Přátelům. Vztahy, které jsem nechal ležet ladem, se znovu jemně hýbou. Nic dramatického. Spíš návrat k přítomnosti.


I jiné věci se začaly pomalu, opatrně, vracet blíž k životu. Ne jako restart. Spíš jako možnost být znovu viděn takový, jaký opravdu jsem.


Nepíšu tohle jako návod. Ani jako zpověď se šťastným koncem. Spíš jako záznam stavu.


Zranitelný muž nepíše každý den.

Píše tehdy, když je dost přítomný na to, aby si všiml, co se s ním děje.

A někdy k tomu, aby mohl psát, musí nejdřív přestat utíkat.


Zároveň nestojí na místě. Posunul se. Třeba jen o krok nebo dva. A i když ještě nikam nedošel, vydal se na cestu. A už to je samo o sobě hodnotné.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když vyrůstáš sám: 6 následků, které si neseš do dospělosti

Kdybych měl svůj život shrnout do jediné věty, zněla by takto: Dítě, které bylo samo, zůstane samo i v dospělosti — i když o to ve skutečnosti nestojí. A ještě dřív, než někdo začne odříkávat naučené poučky typu „stačí být víc mezi lidmi“, „musíš si věřit“ nebo „ono se to časem spraví“ — tak ne. Takhle to prostě nefunguje. Nedávno jsem narazil na jedno video, které tuhle životní linku popsalo až zarážejícím způsobem. A tak jsem si to převedl do vlastních slov. 1) Obtížnost navázat blízký vztah Když dítě nedostane emoční odezvu, zrcadlení ani přijetí, nevznikne v něm chlad. Vznikne něco jiného: Blízkost je jazyk, který nikdy nebyl naučený. Je chtěná, ale zároveň cizí. Je to přitažlivost i strach. Touha přiblížit se i reflex stáhnout se. A pokud se člověk jednou v životě skutečně otevře — udělá to celé, bez polovičatosti, bez filtru. Takový vztah pak nese váhu celého dětství, celého ticha, celého nedostatku. A když skončí, nevznikne jizva. Vznikne kráter. 2) Bohatá vnitřní fan...

Proč někteří dospělí přežívají místo toho, aby žili

Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách. Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole. Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky. A někdo zažil kombinaci všeho. Pointa je stejná: Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití. A v dospělosti pak ten mozek neumí žít. Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“ Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí. Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití. Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá: „Co se stane, když udělám chybu?“ To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není. Paměť se rozpadá na útržky. Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix: – pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje – ale zapomeneš celé etapy života Ne proto, že bys byl „nepozorný“. Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená ...

Ne znamená ne. I když jsi muž.

O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“. Ale může. A mně se to stalo. Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl. Nic z toho nezabralo. V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo. (Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.) A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“. Ne protože jsem chtěl. Ale protože můj mozek hledal cestu ven. Roky jsem si my...