Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách.
Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole.
Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky.
A někdo zažil kombinaci všeho.
Pointa je stejná:
Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití.
A v dospělosti pak ten mozek neumí žít.
Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“
Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí.
Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití.
Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá:
„Co se stane, když udělám chybu?“
To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není.
Paměť se rozpadá na útržky.
Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix:
– pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje
– ale zapomeneš celé etapy života
Ne proto, že bys byl „nepozorný“.
Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená s bolestí.
Mozek se naučí šetřit kapacitu na to důležité:
jak přežít další den.
Schopnost tvořit se zablokuje, schopnost reagovat zesílí
Chronický stres oslabuje centra mozku odpovědná za plánování, organizaci, dlouhodobé cíle a motivaci.
A naopak posiluje části odpovědné za reakci, obranu a okamžité řešení problému.
Výsledek?
Jako dospělý máš hlavu plnou nápadů – ale tělo plné brzd.
Působí to jako lenost nebo sabotáž, ale je to jen mozek, který nikdy neměl bezpečný prostor se vyvinout normálně.
Radost se ztlumí, potřeba intenzity zesílí
Dítě, které bylo vysmívané za to, co ho baví, nebo trestané za úspěch, se naučí jednoduché pravidlo:
„To, co mi dělá radost, je nebezpečné.“
A tak tě v dospělosti přestanou těšit běžné věci, přichází apatie, mozek vyhledává extrémy, aby vůbec něco cítil (adrenalinové nebezpečné sporty, nadměrné užívání návykových látek a jiné coping mechanismy) a roste touha po intenzitě místo stabilního štěstí.
Tohle není „drama queen syndrom“.
Je to neurobiologická adaptace na prostředí, kde radost nebyla bezpečná.
Mozek dítěte, které vyrůstalo pod tlakem – ať už doma, ve škole, nebo mezi vrstevníky – není mozek, který měl šanci vyrůst svobodně.
A dospělý, který z toho vyroste, není „líný“, „divný“ ani „zaseklý v minulosti“.
Je to člověk, jehož inteligence, paměť i emoční vývoj byly roky zaměstnány jediným úkolem:
PŘEŽÍT.
A to je důvod, proč ti některé věci jdou geniálně, ale jiné, úplně obyčejné, nedáváš. Proč řešíš hrozby tam, kde nejsou, necítíš radost z věcí, které by měly těšit a pořád čekáš ten starý známý náraz.
Není to selhání.
Je to stopa prostředí, které tě vychovalo.
Komentáře
Okomentovat