Od dětství jsem dostával stejnou radu v různých obalech. Buď normální . Nejdřív to znamenalo mlčet, neříkat, že mě něco bolí, a nechodit s tím za dospělými. Když mi ubližovali, nebyl jsem důkazem, že se děje něco špatného. Byl jsem důkazem, že je něco špatně se mnou. To je docela praktický trik. Člověk, kterému ubližují, se nemusí chránit. Stačí opravit jeho reakci. Když přestane plakat, problém zmizí z místnosti. Dospělost mi slibovala vlastní život, vlastní lidi a vlastní pravidla. Nabídla mi ale hlavně profesionálnější podobu téhož: sociální tlak místo šikany, zdvořilé vysvětlování místo posměchu a doporučení fungovat místo zákazu truchlit. Fungovat znamená vstát, odpovědět, vydělat, usmát se a neobtěžovat okolí tím, že některé věci mají následky. Když je člověk nešťastný, naordinují mu léky a dostane radu, aby změnil svoje myšlení. A když má přestat milovat něco, co ztratil, dostane podcast . Podcast je dnešní kapesní farář pro lidi, kteří nevěří v Boha, ale věří v sebeúctu, správn...
Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...