Od dětství jsem dostával stejnou radu v různých obalech. Buď normální . Nejdřív to znamenalo mlčet, neříkat, že mě něco bolí, a nechodit s tím za dospělými. Když mi ubližovali, nebyl jsem důkazem, že se děje něco špatného. Byl jsem důkazem, že je něco špatně se mnou. To je docela praktický trik. Člověk, kterému ubližují, se nemusí chránit. Stačí opravit jeho reakci. Když přestane plakat, problém zmizí z místnosti. Dospělost mi slibovala vlastní život, vlastní lidi a vlastní pravidla. Nabídla mi ale hlavně profesionálnější podobu téhož: sociální tlak místo šikany, zdvořilé vysvětlování místo posměchu a doporučení fungovat místo zákazu truchlit. Fungovat znamená vstát, odpovědět, vydělat, usmát se a neobtěžovat okolí tím, že některé věci mají následky. Když je člověk nešťastný, naordinují mu léky a dostane radu, aby změnil svoje myšlení. A když má přestat milovat něco, co ztratil, dostane podcast . Podcast je dnešní kapesní farář pro lidi, kteří nevěří v Boha, ale věří v sebeúctu, správn...
Existuje typ bolesti, který nezačíná ve vztahu, ale v dětství. A existuje typ lásky, která není „prvním vztahem“, ale základním kamenem identity. A pokud se tyhle dvě věci potkají, vznikne něco, co se nedá vysvětlit lidem, kteří vyrůstali v bezpečí. Když se rodina rozpadá, někdo to musí udržet pohromadě. Občas to padne na dítě – a to se ocitne v rolích, které mu vůbec neměly patřit. Stane se oporou, partnerem, dospělým ve chvíli, kdy samo potřebovalo dospělého. A z toho dítěte pak vyroste muž, který: – cítí zodpovědnost tam, kde jiní cítí lehkost – drží druhé, i když sám padá – neumí odejít, protože v jeho světě odchod znamenal katastrofu – miluje způsobem, který není volba, ale přežití Tomuhle se říká parentifikace . Slovo, které zní technicky. Ale realita je, že dítě v téhle roli nikdy nedostane šanci být dítětem. A pak přijde adolescence a s ní první láska. A ta stará zodpovědnost se spojí s intenzitou citů. Nevznikne mladický románek. Vznikne první okamžik v životě...