Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“.
Ale může. A mně se to stalo.
Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl.
Nic z toho nezabralo.
V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo.
(Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.)
A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“.
Ne protože jsem chtěl.
Ale protože můj mozek hledal cestu ven.
Roky jsem si myslel, že to byla „jen“ moje chyba. Že jsem měl být silnější. Že jsem měl utéct, bránit se, něco říct.
Jenže to je jedna z největších lží, které se kolem znásilnění tradují.
Dnes už vím, že to nebyla nevěra.
Bylo to zneužití bezmoci.
A že to, co se mi stalo, má jméno.
Podle nové definice půjde o znásilnění tehdy, „kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná pohlavní styk“.
A přesně to se stalo – moje vůle byla jasná, jen ji nikdo nerespektoval.
A víte co bylo nejhorší?
Ne to, co se stalo v noci.
Ale to, co přišlo potom:
pocit selhání, stud, výčitky, osamění a ticho.
A pak ještě jedna věc:
vyrůstal jsem v tom, že NE se má respektovat.
Tak jsem to začal respektovat až obsesivně.
A najednou jsem pro některé holky „moc hodný“, „málo chlap“, „nezajímavý“.
Jen proto, že když žena řekne NE nebo mlčí, tak to beru vážně.
A přitom jen nechci opakovat to, co se stalo mně.
Proto to píšu:
Ne znamená ne.
I u mužů.
I když zamrzneme.
I když tělo nakonec „souhlasí“.
I když to pak okolí zlehčuje.
I když si to sami roky omlouváme.
A pokud se ti něco podobného stalo, nejsi v tom sám.
A nemusíš to dál nést potichu.
Komentáře
Okomentovat