Přeskočit na hlavní obsah

Stone Head

Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...

Ne znamená ne. I když jsi muž.

O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“.

Ale může. A mně se to stalo.


Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl.

Nic z toho nezabralo.


V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo.

(Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.)


A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“.

Ne protože jsem chtěl.

Ale protože můj mozek hledal cestu ven.


Roky jsem si myslel, že to byla „jen“ moje chyba. Že jsem měl být silnější. Že jsem měl utéct, bránit se, něco říct.

Jenže to je jedna z největších lží, které se kolem znásilnění tradují.


Dnes už vím, že to nebyla nevěra.

Bylo to zneužití bezmoci.

A že to, co se mi stalo, má jméno.


Podle nové definice půjde o znásilnění tehdy, „kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná pohlavní styk“.

A přesně to se stalo – moje vůle byla jasná, jen ji nikdo nerespektoval.


A víte co bylo nejhorší?

Ne to, co se stalo v noci.

Ale to, co přišlo potom:

pocit selhání, stud, výčitky, osamění a ticho.


A pak ještě jedna věc:

vyrůstal jsem v tom, že NE se má respektovat.

Tak jsem to začal respektovat až obsesivně.

A najednou jsem pro některé holky „moc hodný“, „málo chlap“, „nezajímavý“.

Jen proto, že když žena řekne NE nebo mlčí, tak to beru vážně.


A přitom jen nechci opakovat to, co se stalo mně.


Proto to píšu:


Ne znamená ne.

I u mužů.

I když zamrzneme.

I když tělo nakonec „souhlasí“.

I když to pak okolí zlehčuje.

I když si to sami roky omlouváme.


A pokud se ti něco podobného stalo, nejsi v tom sám.

A nemusíš to dál nést potichu.


https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-pojem-znasilneni-je-o-krok-blize-nove-definici-pribude-i-novy-trestny-cin-249449

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když vyrůstáš sám: 6 následků, které si neseš do dospělosti

Kdybych měl svůj život shrnout do jediné věty, zněla by takto: Dítě, které bylo samo, zůstane samo i v dospělosti — i když o to ve skutečnosti nestojí. A ještě dřív, než někdo začne odříkávat naučené poučky typu „stačí být víc mezi lidmi“, „musíš si věřit“ nebo „ono se to časem spraví“ — tak ne. Takhle to prostě nefunguje. Nedávno jsem narazil na jedno video, které tuhle životní linku popsalo až zarážejícím způsobem. A tak jsem si to převedl do vlastních slov. 1) Obtížnost navázat blízký vztah Když dítě nedostane emoční odezvu, zrcadlení ani přijetí, nevznikne v něm chlad. Vznikne něco jiného: Blízkost je jazyk, který nikdy nebyl naučený. Je chtěná, ale zároveň cizí. Je to přitažlivost i strach. Touha přiblížit se i reflex stáhnout se. A pokud se člověk jednou v životě skutečně otevře — udělá to celé, bez polovičatosti, bez filtru. Takový vztah pak nese váhu celého dětství, celého ticha, celého nedostatku. A když skončí, nevznikne jizva. Vznikne kráter. 2) Bohatá vnitřní fan...

Proč někteří dospělí přežívají místo toho, aby žili

Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách. Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole. Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky. A někdo zažil kombinaci všeho. Pointa je stejná: Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití. A v dospělosti pak ten mozek neumí žít. Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“ Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí. Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití. Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá: „Co se stane, když udělám chybu?“ To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není. Paměť se rozpadá na útržky. Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix: – pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje – ale zapomeneš celé etapy života Ne proto, že bys byl „nepozorný“. Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená ...