Existuje typ bolesti, který nezačíná ve vztahu, ale v dětství. A existuje typ lásky, která není „prvním vztahem“, ale základním kamenem identity. A pokud se tyhle dvě věci potkají, vznikne něco, co se nedá vysvětlit lidem, kteří vyrůstali v bezpečí. Když se rodina rozpadá, někdo to musí udržet pohromadě. Občas to padne na dítě – a to se ocitne v rolích, které mu vůbec neměly patřit. Stane se oporou, partnerem, dospělým ve chvíli, kdy samo potřebovalo dospělého. A z toho dítěte pak vyroste muž, který: – cítí zodpovědnost tam, kde jiní cítí lehkost – drží druhé, i když sám padá – neumí odejít, protože v jeho světě odchod znamenal katastrofu – miluje způsobem, který není volba, ale přežití Tomuhle se říká parentifikace . Slovo, které zní technicky. Ale realita je, že dítě v téhle roli nikdy nedostane šanci být dítětem. A pak přijde adolescence a s ní první láska. A ta stará zodpovědnost se spojí s intenzitou citů. Nevznikne mladický románek. Vznikne první okamžik v životě...
O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“.
Ale může. A mně se to stalo.
Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl.
Nic z toho nezabralo.
V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo.
(Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.)
A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“.
Ne protože jsem chtěl.
Ale protože můj mozek hledal cestu ven.
Roky jsem si myslel, že to byla „jen“ moje chyba. Že jsem měl být silnější. Že jsem měl utéct, bránit se, něco říct.
Jenže to je jedna z největších lží, které se kolem znásilnění tradují.
Dnes už vím, že to nebyla nevěra.
Bylo to zneužití bezmoci.
A že to, co se mi stalo, má jméno.
Podle nové definice půjde o znásilnění tehdy, „kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná pohlavní styk“.
A přesně to se stalo – moje vůle byla jasná, jen ji nikdo nerespektoval.
A víte co bylo nejhorší?
Ne to, co se stalo v noci.
Ale to, co přišlo potom:
pocit selhání, stud, výčitky, osamění a ticho.
A pak ještě jedna věc:
vyrůstal jsem v tom, že NE se má respektovat.
Tak jsem to začal respektovat až obsesivně.
A najednou jsem pro některé holky „moc hodný“, „málo chlap“, „nezajímavý“.
Jen proto, že když žena řekne NE nebo mlčí, tak to beru vážně.
A přitom jen nechci opakovat to, co se stalo mně.
Proto to píšu:
Ne znamená ne.
I u mužů.
I když zamrzneme.
I když tělo nakonec „souhlasí“.
I když to pak okolí zlehčuje.
I když si to sami roky omlouváme.
A pokud se ti něco podobného stalo, nejsi v tom sám.
A nemusíš to dál nést potichu.
Komentáře
Okomentovat