Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...
O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“.
Ale může. A mně se to stalo.
Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl.
Nic z toho nezabralo.
V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo.
(Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.)
A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“.
Ne protože jsem chtěl.
Ale protože můj mozek hledal cestu ven.
Roky jsem si myslel, že to byla „jen“ moje chyba. Že jsem měl být silnější. Že jsem měl utéct, bránit se, něco říct.
Jenže to je jedna z největších lží, které se kolem znásilnění tradují.
Dnes už vím, že to nebyla nevěra.
Bylo to zneužití bezmoci.
A že to, co se mi stalo, má jméno.
Podle nové definice půjde o znásilnění tehdy, „kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná pohlavní styk“.
A přesně to se stalo – moje vůle byla jasná, jen ji nikdo nerespektoval.
A víte co bylo nejhorší?
Ne to, co se stalo v noci.
Ale to, co přišlo potom:
pocit selhání, stud, výčitky, osamění a ticho.
A pak ještě jedna věc:
vyrůstal jsem v tom, že NE se má respektovat.
Tak jsem to začal respektovat až obsesivně.
A najednou jsem pro některé holky „moc hodný“, „málo chlap“, „nezajímavý“.
Jen proto, že když žena řekne NE nebo mlčí, tak to beru vážně.
A přitom jen nechci opakovat to, co se stalo mně.
Proto to píšu:
Ne znamená ne.
I u mužů.
I když zamrzneme.
I když tělo nakonec „souhlasí“.
I když to pak okolí zlehčuje.
I když si to sami roky omlouváme.
A pokud se ti něco podobného stalo, nejsi v tom sám.
A nemusíš to dál nést potichu.
Komentáře
Okomentovat