Když je bolest závada, kterou je třeba opravit

Od dětství jsem dostával stejnou radu v různých obalech.

Buď normální.

Nejdřív to znamenalo mlčet, neříkat, že mě něco bolí, a nechodit s tím za dospělými. Když mi ubližovali, nebyl jsem důkazem, že se děje něco špatného. Byl jsem důkazem, že je něco špatně se mnou.

To je docela praktický trik. Člověk, kterému ubližují, se nemusí chránit. Stačí opravit jeho reakci. Když přestane plakat, problém zmizí z místnosti.

Dospělost mi slibovala vlastní život, vlastní lidi a vlastní pravidla. Nabídla mi ale hlavně profesionálnější podobu téhož: sociální tlak místo šikany, zdvořilé vysvětlování místo posměchu a doporučení fungovat místo zákazu truchlit.

Fungovat znamená vstát, odpovědět, vydělat, usmát se a neobtěžovat okolí tím, že některé věci mají následky. Když je člověk nešťastný, naordinují mu léky a dostane radu, aby změnil svoje myšlení. A když má přestat milovat něco, co ztratil, dostane podcast.

Podcast je dnešní kapesní farář pro lidi, kteří nevěří v Boha, ale věří v sebeúctu, správné hranice a grafy.

Poslouchal jsem rady o reálných vztazích. Že to prý dělám pro sebe, že mám minulost pustit, že si mohu to, po čem toužím, poskládat z více lidí a že musím přijmout realitu. Každá z těch vět zní rozumně. To je na nich nejhorší.

„Děláš to pro sebe“ může znamenat péči o sebe. Může ale také znamenat: přestaň se bránit tomu, co tě ničí, a nauč se tomu říkat volba. A ze slov „pusť minulost“ se v ústech lidí, kteří nechtějí slyšet, co pro mě ten vztah znamenal, stává příkaz udělat z nejhlubší věci svého života administrativní položku, kterou lze odškrtnout.

„Najdi si části toho, co chceš, u více lidí“ je elegantní způsob, jak říct, že celek nemám čekat. Trochu něhy od jedné, možná trochu sexu od druhé, snad trochu obdivu od třetí. Tohle se vydává za dospělost. Já tomu říkám rozebrání člověka na náhradní díly.

Měl jsem vztah, v němž byla blízkost, touha, bolest i vzájemnost. Bylo v něm víc života než v mnoha vztazích, které se považují za zdravé jen proto, že nikoho příliš nezneklidňují. Když o tom mluvím, okolí slyší hlavně fixaci, chybějící hranice a potřebu pracovat na sobě.

Za své reakce nesu odpovědnost. To ale není povinnost souhlasit s tím, že každá ztráta je příležitost k růstu. Někdy je ztráta prostě ztráta a z něčeho nenahraditelného se nedá vyrobit lepší verze sebe sama.

Na společnosti mě odpuzuje právě tohle přebalování. Smutek má být cesta, samota práce na sobě, odmítnutí lekce a zrada zkušenost. Všichni hrají divadlo a pak se tváří uraženě, když někdo odmítne předstírat, že je to skutečný život.

Původně jsem měl v sobě něco pirátského: odpor k tomu, že někdo jiný rozhoduje, co smím číst, říkat, chtít nebo sdílet. Pak přišla praxe. Z odporu se udělá značka, z komunity projekt a z člověka někdo, kdo má dodávat výkon v příslušném formátu. Když se mu nelíbí, vysvětlí mu, že problém není systém, ale jeho neschopnost adaptace.

Svoboda pak znamená vybrat si z nabídky: být sám, nebo s někým povrchně; truchlit, nebo si udělat rituál uzavření; chtít konkrétního člověka, ale nesmět říct, že ho žádná kombinace ostatních nenahradí.

Jestli je jedinou podobou uzdravení schopnost říct, že mi na ničem tolik nezáleží, aby mě to mohlo zničit, pak nechci být uzdravený.

Raději budu pro většinu nesnesitelný, než abych se stal dokonale přijatelným člověkem, který kvůli tomu zradil vlastní hodnoty.

Tohle není vítězný konec.

Je to jen odmítnutí další náplasti.