Přeskočit na hlavní obsah

Zranitelný muž nepíše každý den. A je to v pořádku.

Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...
Okomentovat

Když čas nestačí

Říká se, že čas vše zahojí.

Jo… možná škrábance.


Ale když člověk v dospívání potká lásku, která byla domovem, bezpečím a jediným klidem v chaosu?

To se nezahojí ani časem, ani radami typu „najdi si jinou“.


Je to otisk. Imprint.

A ten mozek nepřepíše prací, alkoholem ani randěním.

Přepíše to jen stejně hluboká blízkost. Nic menšího.


Takže pokud to pořád bolí, jsi v pořádku.

Jen víš, jak vypadá skutečná láska.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když vyrůstáš sám: 6 následků, které si neseš do dospělosti

Kdybych měl svůj život shrnout do jediné věty, zněla by takto: Dítě, které bylo samo, zůstane samo i v dospělosti — i když o to ve skutečnosti nestojí. A ještě dřív, než někdo začne odříkávat naučené poučky typu „stačí být víc mezi lidmi“, „musíš si věřit“ nebo „ono se to časem spraví“ — tak ne. Takhle to prostě nefunguje. Nedávno jsem narazil na jedno video, které tuhle životní linku popsalo až zarážejícím způsobem. A tak jsem si to převedl do vlastních slov. 1) Obtížnost navázat blízký vztah Když dítě nedostane emoční odezvu, zrcadlení ani přijetí, nevznikne v něm chlad. Vznikne něco jiného: Blízkost je jazyk, který nikdy nebyl naučený. Je chtěná, ale zároveň cizí. Je to přitažlivost i strach. Touha přiblížit se i reflex stáhnout se. A pokud se člověk jednou v životě skutečně otevře — udělá to celé, bez polovičatosti, bez filtru. Takový vztah pak nese váhu celého dětství, celého ticha, celého nedostatku. A když skončí, nevznikne jizva. Vznikne kráter. 2) Bohatá vnitřní fan...
Okomentovat
Další informace

Zranitelný muž nepíše každý den. A je to v pořádku.

Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...
Okomentovat
Další informace

Proč někteří dospělí přežívají místo toho, aby žili

Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách. Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole. Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky. A někdo zažil kombinaci všeho. Pointa je stejná: Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití. A v dospělosti pak ten mozek neumí žít. Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“ Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí. Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití. Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá: „Co se stane, když udělám chybu?“ To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není. Paměť se rozpadá na útržky. Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix: – pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje – ale zapomeneš celé etapy života Ne proto, že bys byl „nepozorný“. Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená ...
Okomentovat
Další informace