Přeskočit na hlavní obsah

Když je bolest závada, kterou je třeba opravit

Od dětství jsem dostával stejnou radu v různých obalech. Buď normální . Nejdřív to znamenalo mlčet, neříkat, že mě něco bolí, a nechodit s tím za dospělými. Když mi ubližovali, nebyl jsem důkazem, že se děje něco špatného. Byl jsem důkazem, že je něco špatně se mnou. To je docela praktický trik. Člověk, kterému ubližují, se nemusí chránit. Stačí opravit jeho reakci. Když přestane plakat, problém zmizí z místnosti. Dospělost mi slibovala vlastní život, vlastní lidi a vlastní pravidla. Nabídla mi ale hlavně profesionálnější podobu téhož: sociální tlak místo šikany, zdvořilé vysvětlování místo posměchu a doporučení fungovat místo zákazu truchlit. Fungovat znamená vstát, odpovědět, vydělat, usmát se a neobtěžovat okolí tím, že některé věci mají následky. Když je člověk nešťastný, naordinují mu léky a dostane radu, aby změnil svoje myšlení. A když má přestat milovat něco, co ztratil, dostane podcast . Podcast je dnešní kapesní farář pro lidi, kteří nevěří v Boha, ale věří v sebeúctu, správn...

Když čas nestačí

Říká se, že čas vše zahojí.

Jo… možná škrábance.


Ale když člověk v dospívání potká lásku, která byla domovem, bezpečím a jediným klidem v chaosu?

To se nezahojí ani časem, ani radami typu „najdi si jinou“.


Je to otisk. Imprint.

A ten mozek nepřepíše prací, alkoholem ani randěním.

Přepíše to jen stejně hluboká blízkost. Nic menšího.


Takže pokud to pořád bolí, jsi v pořádku.

Jen víš, jak vypadá skutečná láska.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když vyrůstáš sám: 6 následků, které si neseš do dospělosti

Kdybych měl svůj život shrnout do jediné věty, zněla by takto: Dítě, které bylo samo, zůstane samo i v dospělosti — i když o to ve skutečnosti nestojí. A ještě dřív, než někdo začne odříkávat naučené poučky typu „stačí být víc mezi lidmi“, „musíš si věřit“ nebo „ono se to časem spraví“ — tak ne. Takhle to prostě nefunguje. Nedávno jsem narazil na jedno video, které tuhle životní linku popsalo až zarážejícím způsobem. A tak jsem si to převedl do vlastních slov. 1) Obtížnost navázat blízký vztah Když dítě nedostane emoční odezvu, zrcadlení ani přijetí, nevznikne v něm chlad. Vznikne něco jiného: Blízkost je jazyk, který nikdy nebyl naučený. Je chtěná, ale zároveň cizí. Je to přitažlivost i strach. Touha přiblížit se i reflex stáhnout se. A pokud se člověk jednou v životě skutečně otevře — udělá to celé, bez polovičatosti, bez filtru. Takový vztah pak nese váhu celého dětství, celého ticha, celého nedostatku. A když skončí, nevznikne jizva. Vznikne kráter. 2) Bohatá vnitřní fan...

Zranitelný muž nepíše každý den. A je to v pořádku.

Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...

Proč někteří dospělí přežívají místo toho, aby žili

Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách. Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole. Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky. A někdo zažil kombinaci všeho. Pointa je stejná: Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití. A v dospělosti pak ten mozek neumí žít. Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“ Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí. Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití. Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá: „Co se stane, když udělám chybu?“ To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není. Paměť se rozpadá na útržky. Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix: – pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje – ale zapomeneš celé etapy života Ne proto, že bys byl „nepozorný“. Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená ...