Od dětství jsem dostával stejnou radu v různých obalech. Buď normální . Nejdřív to znamenalo mlčet, neříkat, že mě něco bolí, a nechodit s tím za dospělými. Když mi ubližovali, nebyl jsem důkazem, že se děje něco špatného. Byl jsem důkazem, že je něco špatně se mnou. To je docela praktický trik. Člověk, kterému ubližují, se nemusí chránit. Stačí opravit jeho reakci. Když přestane plakat, problém zmizí z místnosti. Dospělost mi slibovala vlastní život, vlastní lidi a vlastní pravidla. Nabídla mi ale hlavně profesionálnější podobu téhož: sociální tlak místo šikany, zdvořilé vysvětlování místo posměchu a doporučení fungovat místo zákazu truchlit. Fungovat znamená vstát, odpovědět, vydělat, usmát se a neobtěžovat okolí tím, že některé věci mají následky. Když je člověk nešťastný, naordinují mu léky a dostane radu, aby změnil svoje myšlení. A když má přestat milovat něco, co ztratil, dostane podcast . Podcast je dnešní kapesní farář pro lidi, kteří nevěří v Boha, ale věří v sebeúctu, správn...
Říká se, že čas vše zahojí.
Jo… možná škrábance.
Ale když člověk v dospívání potká lásku, která byla domovem, bezpečím a jediným klidem v chaosu?
To se nezahojí ani časem, ani radami typu „najdi si jinou“.
Je to otisk. Imprint.
A ten mozek nepřepíše prací, alkoholem ani randěním.
Přepíše to jen stejně hluboká blízkost. Nic menšího.
Takže pokud to pořád bolí, jsi v pořádku.
Jen víš, jak vypadá skutečná láska.
Komentáře
Okomentovat