Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
Říká se, že čas vše zahojí.
Jo… možná škrábance.
Ale když člověk v dospívání potká lásku, která byla domovem, bezpečím a jediným klidem v chaosu?
To se nezahojí ani časem, ani radami typu „najdi si jinou“.
Je to otisk. Imprint.
A ten mozek nepřepíše prací, alkoholem ani randěním.
Přepíše to jen stejně hluboká blízkost. Nic menšího.
Takže pokud to pořád bolí, jsi v pořádku.
Jen víš, jak vypadá skutečná láska.
Komentáře
Okomentovat