Existuje typ bolesti, který nezačíná ve vztahu, ale v dětství. A existuje typ lásky, která není „prvním vztahem“, ale základním kamenem identity. A pokud se tyhle dvě věci potkají, vznikne něco, co se nedá vysvětlit lidem, kteří vyrůstali v bezpečí. Když se rodina rozpadá, někdo to musí udržet pohromadě. Občas to padne na dítě – a to se ocitne v rolích, které mu vůbec neměly patřit. Stane se oporou, partnerem, dospělým ve chvíli, kdy samo potřebovalo dospělého. A z toho dítěte pak vyroste muž, který: – cítí zodpovědnost tam, kde jiní cítí lehkost – drží druhé, i když sám padá – neumí odejít, protože v jeho světě odchod znamenal katastrofu – miluje způsobem, který není volba, ale přežití Tomuhle se říká parentifikace . Slovo, které zní technicky. Ale realita je, že dítě v téhle roli nikdy nedostane šanci být dítětem. A pak přijde adolescence a s ní první láska. A ta stará zodpovědnost se spojí s intenzitou citů. Nevznikne mladický románek. Vznikne první okamžik v životě...
Říká se, že čas vše zahojí.
Jo… možná škrábance.
Ale když člověk v dospívání potká lásku, která byla domovem, bezpečím a jediným klidem v chaosu?
To se nezahojí ani časem, ani radami typu „najdi si jinou“.
Je to otisk. Imprint.
A ten mozek nepřepíše prací, alkoholem ani randěním.
Přepíše to jen stejně hluboká blízkost. Nic menšího.
Takže pokud to pořád bolí, jsi v pořádku.
Jen víš, jak vypadá skutečná láska.
Komentáře
Okomentovat