Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
Někdy stačí pár vteřin, aby se ti rozsvítil kousek dne, aniž bys to čekal.
Bylo mi čtrnáct a byli jsme s pěveckým sborem v Paříži. Typický zájezd – turista mezi tisíci dalšími, fronty, hluk, foťáky na krku. Nic velkého se nemělo stát. Jen další den, kdy si člověk řekne, že svět je veliký a on je v něm malý.
Pod Eiffelovkou se naše skupina na chvíli zastavila, abychom se seřadili a prošli mezi dalšími turisty. A v tu chvíli se stalo něco, co se mi dodnes občas vrátí do hlavy.
Z protisměru přicházela skupina francouzských dívek v baretech, taky jako na školním výletě. Dvě míjející se skupiny lidí fascinovaných okolím. Normální scéna, kterou by člověk nejspíš hned zapomněl – kdyby se jedna z těch dívek náhle neodpojila.
Přiběhla přímo ke mně, na chvilku se zastavila, podívala se mi do očí… a jemně mě pohladila po tváři.
Opravdově. Bez vysvětlení.
A zase odběhla.
Ani slovo.
Ani náznak nějakých her nebo provokace.
Jen krátké, úplně čisté gesto.
Já zůstal stát na místě s úplně prázdnou hlavou a tím pocitem, který člověk v tomhle věku moc nezná:
„Někdo mě právě uviděl. Opravdu uviděl.“
Myslel jsem na to ještě několik dní. A občas se mi to vybaví i teď – protože takových okamžiků v mužském životě moc není.
Byl to moment, který nic neřeší: svět se neotočil, život se nezměnil, žádný zázrak se nekonal.
A přesto ve mně zůstal.
Možná proto, že to nebyla láska, flirt, ani pokus o seznámení.
Bylo to něco jednoduššího:
Důkaz, že i úplně neznámý člověk v tobě může na vteřinu probudit pocit, že jsi vidět. Že nejsi jen součást davu.
A někdy právě jen to stačí.
Komentáře
Okomentovat