Přeskočit na hlavní obsah

Stone Head

Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...

Vteřina, která zůstane

Někdy stačí pár vteřin, aby se ti rozsvítil kousek dne, aniž bys to čekal.

Bylo mi čtrnáct a byli jsme s pěveckým sborem v Paříži. Typický zájezd – turista mezi tisíci dalšími, fronty, hluk, foťáky na krku. Nic velkého se nemělo stát. Jen další den, kdy si člověk řekne, že svět je veliký a on je v něm malý.

Pod Eiffelovkou se naše skupina na chvíli zastavila, abychom se seřadili a prošli mezi dalšími turisty. A v tu chvíli se stalo něco, co se mi dodnes občas vrátí do hlavy.

Z protisměru přicházela skupina francouzských dívek v baretech, taky jako na školním výletě. Dvě míjející se skupiny lidí fascinovaných okolím. Normální scéna, kterou by člověk nejspíš hned zapomněl – kdyby se jedna z těch dívek náhle neodpojila.

Přiběhla přímo ke mně, na chvilku se zastavila, podívala se mi do očí… a jemně mě pohladila po tváři.
Opravdově. Bez vysvětlení.
A zase odběhla.

Ani slovo.
Ani náznak nějakých her nebo provokace.
Jen krátké, úplně čisté gesto.

Já zůstal stát na místě s úplně prázdnou hlavou a tím pocitem, který člověk v tomhle věku moc nezná:
„Někdo mě právě uviděl. Opravdu uviděl.“

Myslel jsem na to ještě několik dní. A občas se mi to vybaví i teď – protože takových okamžiků v mužském životě moc není.
Byl to moment, který nic neřeší: svět se neotočil, život se nezměnil, žádný zázrak se nekonal.

A přesto ve mně zůstal.

Možná proto, že to nebyla láska, flirt, ani pokus o seznámení.
Bylo to něco jednoduššího:

Důkaz, že i úplně neznámý člověk v tobě může na vteřinu probudit pocit, že jsi vidět. Že nejsi jen součást davu.

A někdy právě jen to stačí. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když vyrůstáš sám: 6 následků, které si neseš do dospělosti

Kdybych měl svůj život shrnout do jediné věty, zněla by takto: Dítě, které bylo samo, zůstane samo i v dospělosti — i když o to ve skutečnosti nestojí. A ještě dřív, než někdo začne odříkávat naučené poučky typu „stačí být víc mezi lidmi“, „musíš si věřit“ nebo „ono se to časem spraví“ — tak ne. Takhle to prostě nefunguje. Nedávno jsem narazil na jedno video, které tuhle životní linku popsalo až zarážejícím způsobem. A tak jsem si to převedl do vlastních slov. 1) Obtížnost navázat blízký vztah Když dítě nedostane emoční odezvu, zrcadlení ani přijetí, nevznikne v něm chlad. Vznikne něco jiného: Blízkost je jazyk, který nikdy nebyl naučený. Je chtěná, ale zároveň cizí. Je to přitažlivost i strach. Touha přiblížit se i reflex stáhnout se. A pokud se člověk jednou v životě skutečně otevře — udělá to celé, bez polovičatosti, bez filtru. Takový vztah pak nese váhu celého dětství, celého ticha, celého nedostatku. A když skončí, nevznikne jizva. Vznikne kráter. 2) Bohatá vnitřní fan...

Proč někteří dospělí přežívají místo toho, aby žili

Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách. Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole. Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky. A někdo zažil kombinaci všeho. Pointa je stejná: Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití. A v dospělosti pak ten mozek neumí žít. Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“ Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí. Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití. Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá: „Co se stane, když udělám chybu?“ To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není. Paměť se rozpadá na útržky. Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix: – pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje – ale zapomeneš celé etapy života Ne proto, že bys byl „nepozorný“. Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená ...

Ne znamená ne. I když jsi muž.

O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“. Ale může. A mně se to stalo. Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl. Nic z toho nezabralo. V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo. (Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.) A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“. Ne protože jsem chtěl. Ale protože můj mozek hledal cestu ven. Roky jsem si my...