Přeskočit na hlavní obsah

Stone Head

Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
Okomentovat

Úvodní

Zranitelný muž je prostor pro muže, kteří cítí hluboce – a pro všechny, kdo chtějí porozumět tomu, co se děje pod povrchem mužské psychiky.


Tento blog vznikl jako protipól dvěma extrémům, které dominují debatě o mužích:

– „vzmuž se, nebreč, makej“ mentalitě,

– a moralizování, které z mužů dělá problém k opravě.


Tady se nic z toho neděje.


Je to klidné, upřímné místo, kde se mluví o skutečných věcech: o lásce, ztrátě, traumatu, freeze reakcích, závislostech, prázdnotě i o tom, jaké to je, když se mužská duše rozpadá – a jak znovu hledat dech.


Co tu nenajdete: pick-up techniky, macho pózy, útoky na ženy ani manipulativní návody.

Co tu najdete: hlas muže, který byl zlomený a přesto se snaží žít; příběhy bez přetvářky; témata, o kterých se jinak mlčí; pohled na duševní zdraví mužů bez posměchu.


Zranitelný muž není slabý muž. Je to muž, který konečně říká pravdu.

A pokud miluješ až moc nebo mlčíš až moc – nejsi v tom sám.


Vítej.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když vyrůstáš sám: 6 následků, které si neseš do dospělosti

Kdybych měl svůj život shrnout do jediné věty, zněla by takto: Dítě, které bylo samo, zůstane samo i v dospělosti — i když o to ve skutečnosti nestojí. A ještě dřív, než někdo začne odříkávat naučené poučky typu „stačí být víc mezi lidmi“, „musíš si věřit“ nebo „ono se to časem spraví“ — tak ne. Takhle to prostě nefunguje. Nedávno jsem narazil na jedno video, které tuhle životní linku popsalo až zarážejícím způsobem. A tak jsem si to převedl do vlastních slov. 1) Obtížnost navázat blízký vztah Když dítě nedostane emoční odezvu, zrcadlení ani přijetí, nevznikne v něm chlad. Vznikne něco jiného: Blízkost je jazyk, který nikdy nebyl naučený. Je chtěná, ale zároveň cizí. Je to přitažlivost i strach. Touha přiblížit se i reflex stáhnout se. A pokud se člověk jednou v životě skutečně otevře — udělá to celé, bez polovičatosti, bez filtru. Takový vztah pak nese váhu celého dětství, celého ticha, celého nedostatku. A když skončí, nevznikne jizva. Vznikne kráter. 2) Bohatá vnitřní fan...
Okomentovat
Další informace

Proč někteří dospělí přežívají místo toho, aby žili

Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách. Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole. Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky. A někdo zažil kombinaci všeho. Pointa je stejná: Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití. A v dospělosti pak ten mozek neumí žít. Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“ Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí. Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití. Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá: „Co se stane, když udělám chybu?“ To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není. Paměť se rozpadá na útržky. Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix: – pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje – ale zapomeneš celé etapy života Ne proto, že bys byl „nepozorný“. Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená ...
Okomentovat
Další informace

Ne znamená ne. I když jsi muž.

O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“. Ale může. A mně se to stalo. Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl. Nic z toho nezabralo. V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo. (Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.) A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“. Ne protože jsem chtěl. Ale protože můj mozek hledal cestu ven. Roky jsem si my...
Okomentovat
Další informace