Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z listopad, 2025

Když první láska nahradí rodinu

Existuje typ bolesti, který nezačíná ve vztahu, ale v dětství. A existuje typ lásky, která není „prvním vztahem“, ale základním kamenem identity. A pokud se tyhle dvě věci potkají, vznikne něco, co se nedá vysvětlit lidem, kteří vyrůstali v bezpečí. Když se rodina rozpadá, někdo to musí udržet pohromadě. Občas to padne na dítě – a to se ocitne v rolích, které mu vůbec neměly patřit. Stane se oporou, partnerem, dospělým ve chvíli, kdy samo potřebovalo dospělého. A z toho dítěte pak vyroste muž, který: – cítí zodpovědnost tam, kde jiní cítí lehkost – drží druhé, i když sám padá – neumí odejít, protože v jeho světě odchod znamenal katastrofu – miluje způsobem, který není volba, ale přežití Tomuhle se říká parentifikace . Slovo, které zní technicky. Ale realita je, že dítě v téhle roli nikdy nedostane šanci být dítětem. A pak přijde adolescence a s ní první láska. A ta stará zodpovědnost se spojí s intenzitou citů. Nevznikne mladický románek. Vznikne první okamžik v životě...
Okomentovat
Další informace

Když první láska nahradí rodinu

Existuje typ bolesti, který nezačíná ve vztahu, ale v dětství. A existuje typ lásky, která není „prvním vztahem“, ale základním kamenem identity. A pokud se tyhle dvě věci potkají, vznikne něco, co se nedá vysvětlit lidem, kteří vyrůstali v bezpečí. Když se rodina rozpadá, někdo to musí udržet pohromadě. Občas to padne na dítě – a to se ocitne v rolích, které mu vůbec neměly patřit. Stane se oporou, partnerem, dospělým ve chvíli, kdy samo potřebovalo dospělého. A z toho dítěte pak vyroste muž, který: – cítí zodpovědnost tam, kde jiní cítí lehkost – drží druhé, i když sám padá – neumí odejít, protože v jeho světě odchod znamenal katastrofu – miluje způsobem, který není volba, ale přežití Tomuhle se říká parentifikace . Slovo, které zní technicky. Ale realita je, že dítě v téhle roli nikdy nedostane šanci být dítětem. A pak přijde adolescence a s ní první láska. A ta stará zodpovědnost se spojí s intenzitou citů. Nevznikne mladický románek. Vznikne první okamžik v životě...
Okomentovat
Další informace

Pod Eiffelovkou

Někdy stačí pár vteřin, aby se ti rozsvítil kousek dne, aniž bys to čekal. Bylo mi čtrnáct a byli jsme s pěveckým sborem v Paříži. Typický zájezd – turista mezi tisíci dalšími, fronty, hluk, foťáky na krku. Nic velkého se nemělo stát. Jen další den, kdy si člověk řekne, že svět je veliký a on je v něm malý. Pod Eiffelovkou se naše skupina na chvíli zastavila, abychom se seřadili a prošli mezi dalšími turisty. A v tu chvíli se stalo něco, co se mi dodnes občas vrátí do hlavy. Z protisměru přicházela skupina francouzských dívek v baretech, taky jako na školním výletě. Dvě míjející se skupiny lidí fascinovaných okolím. Normální scéna, kterou by člověk nejspíš hned zapomněl – kdyby se jedna z těch dívek náhle neodpojila. Přiběhla přímo ke mně, na chvilku se zastavila, podívala se mi do očí… a jemně mě pohladila po tváři. Opravdově. Bez vysvětlení. A zase odběhla. Ani slovo. Ani náznak nějakých her nebo provokace. Jen krátké, úplně čisté gesto. Já zůstal stát na místě s úplně práz...
Okomentovat
Další informace

Ne znamená ne. I když jsi muž.

O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“. Ale může. A mně se to stalo. Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl. Nic z toho nezabralo. V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo. (Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.) A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“. Ne protože jsem chtěl. Ale protože můj mozek hledal cestu ven. Roky jsem si my...
Okomentovat
Další informace

Když čas nestačí

Říká se, že čas vše zahojí. Jo… možná škrábance. Ale když člověk v dospívání potká lásku, která byla domovem, bezpečím a jediným klidem v chaosu? To se nezahojí ani časem, ani radami typu „najdi si jinou“. Je to otisk. Imprint. A ten mozek nepřepíše prací, alkoholem ani randěním. Přepíše to jen stejně hluboká blízkost. Nic menšího. Takže pokud to pořád bolí, jsi v pořádku. Jen víš, jak vypadá skutečná láska.
Okomentovat
Další informace

Úvodní

Zranitelný muž je prostor pro muže, kteří cítí hluboce – a pro všechny, kdo chtějí porozumět tomu, co se děje pod povrchem mužské psychiky. Tento blog vznikl jako protipól dvěma extrémům, které dominují debatě o mužích: – „vzmuž se, nebreč, makej“ mentalitě, – a moralizování, které z mužů dělá problém k opravě. Tady se nic z toho neděje. Je to klidné, upřímné místo, kde se mluví o skutečných věcech: o lásce, ztrátě, traumatu, freeze reakcích, závislostech, prázdnotě i o tom, jaké to je, když se mužská duše rozpadá – a jak znovu hledat dech. Co tu nenajdete: pick-up techniky, macho pózy, útoky na ženy ani manipulativní návody. Co tu najdete: hlas muže, který byl zlomený a přesto se snaží žít; příběhy bez přetvářky; témata, o kterých se jinak mlčí; pohled na duševní zdraví mužů bez posměchu. Zranitelný muž není slabý muž. Je to muž, který konečně říká pravdu. A pokud miluješ až moc nebo mlčíš až moc – nejsi v tom sám. Vítej.
Okomentovat
Další informace