Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...
Existuje typ bolesti, který nezačíná ve vztahu, ale v dětství. A existuje typ lásky, která není „prvním vztahem“, ale základním kamenem identity. A pokud se tyhle dvě věci potkají, vznikne něco, co se nedá vysvětlit lidem, kteří vyrůstali v bezpečí. Když se rodina rozpadá, někdo to musí udržet pohromadě. Občas to padne na dítě – a to se ocitne v rolích, které mu vůbec neměly patřit. Stane se oporou, partnerem, dospělým ve chvíli, kdy samo potřebovalo dospělého. A z toho dítěte pak vyroste muž, který: – cítí zodpovědnost tam, kde jiní cítí lehkost – drží druhé, i když sám padá – neumí odejít, protože v jeho světě odchod znamenal katastrofu – miluje způsobem, který není volba, ale přežití Tomuhle se říká parentifikace . Slovo, které zní technicky. Ale realita je, že dítě v téhle roli nikdy nedostane šanci být dítětem. A pak přijde adolescence a s ní první láska. A ta stará zodpovědnost se spojí s intenzitou citů. Nevznikne mladický románek. Vznikne první okamžik v životě...