Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...
Jsou dny, kdy už nechceš nic.
Ani bojovat. Ani se zlepšovat. Ani něco „zpracovávat“.
Chceš jen přestat být.
Usnout a už se neprobudit do dne, který nic neslibuje.
Vypnout svět, který už nedává žádný smysl.
Zastavit čas, který stejně jen bere.
Tohle nejsou pravdivé myšlenky ani skutečná přání.
Je to hlas bolesti, vyčerpání a pocitu ztraceného, nepřejícího života.
Ne proto, že bys život opravdu nenáviděl,
ale proto, že už v něm nevidíš pro sebe místo.
Když se rozpadne smysl života
Nežijeme podle plánů, ale podle představ.
Nejsou to tabulky ani cíle – spíš vnitřní pocit, že „takhle by to mělo být“.
Většina lidí má víc opěrných bodů.
Jiní mají jen jeden.
A když o něj přijdou, svět jim řekne:
„Najdi si jiný.“
Jenže některé životy nejsou stavěné na restart.
Jsou stavěné na kontinuitu.
Když se přetrhne jediná linie, která dávala směr,
nezůstane jen prázdno.
Zůstane chaos.
Když v budoucnosti nevidíš nic, co bys chtěl
Deprese není vždy jen hluboký smutek.
Někdy je to i pocit absence budoucnosti.
Díváš se dopředu a nevidíš nic, co by stálo za námahu.
Nevidíš možnost, která by tě lákala.
Nevidíš nic, co by ti ještě dávalo smysl.
Protože svět ti pořád nabízí varianty, které nechceš.
Jiný život.
Jinou dynamiku.
Kompromisy, se kterými se tvůj mozek nedokáže smířit.
A čím víc ti je někdo nutí,
tím víc se v tobě něco zavírá.
Ne proto, že bys byl tvrdohlavý.
Ale proto, že zrada vlastních hodnot bolí víc než samota.
Jednou jsi zažil něco, co ti smysl dávalo.
Bylo to vzácné.
Právě proto si mozek tak dobře pamatuje, že to možné je.
A když jednou ví, jaké to je, už se s ničím jiným prostě nespokojí.
Když tě změny ničí
Svět se neustále mění a většina lidí změnu miluje.
Rychlost. Adaptaci. Neustálý pohyb.
Jenže ne každý nervový systém je na to stavěný.
Pro někoho je změna vývoj.
Pro jiného ohrožení a ztráta identity.
A když tě svět nutí měnit se v někoho, kým nechceš být,
napadá tě jenom, že už tu pro tebe není místo.
A tehdy se objeví ta myšlenka.
Tichá. Únavná. Vleklá.
„Kdybych tu nebyl, byl by klid.“
Ne proto, že bys chtěl někoho potrestat.
Ale proto, že už nemáš sílu se pořád přizpůsobovat něčemu,
co vnitřně odmítáš.
Proč tohle píšu
Protože tyhle myšlenky existují.
A mlčení kolem nich je nebezpečnější než jejich vyslovení.
Chtít neexistovat neznamená, že chceš zemřít.
Znamená to, že něco v tobě umřelo už dávno
a zbytek jen přežívá.
Tohle není dopis na rozloučenou.
Ani výzva ke konci.
Je to pojmenování bodu,
kde je člověk na úplném dně
a sám neví jak dál.
Komentáře
Okomentovat