Přeskočit na hlavní obsah

Stone Head

Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...

Jsou dny, kdy chceš jen přestat být

Jsou dny, kdy už nechceš nic.

Ani bojovat. Ani se zlepšovat. Ani něco „zpracovávat“.

Chceš jen přestat být.

Usnout a už se neprobudit do dne, který nic neslibuje.
Vypnout svět, který už nedává žádný smysl.
Zastavit čas, který stejně jen bere.

Tohle nejsou pravdivé myšlenky ani skutečná přání.
Je to hlas bolesti, vyčerpání a pocitu ztraceného, nepřejícího života.

Ne proto, že bys život opravdu nenáviděl,
ale proto, že už v něm nevidíš pro sebe místo.


Když se rozpadne smysl života

Nežijeme podle plánů, ale podle představ.
Nejsou to tabulky ani cíle – spíš vnitřní pocit, že „takhle by to mělo být“.

Většina lidí má víc opěrných bodů.
Jiní mají jen jeden.

A když o něj přijdou, svět jim řekne:
„Najdi si jiný.“

Jenže některé životy nejsou stavěné na restart.
Jsou stavěné na kontinuitu.

Když se přetrhne jediná linie, která dávala směr,
nezůstane jen prázdno.
Zůstane chaos.


Když v budoucnosti nevidíš nic, co bys chtěl

Deprese není vždy jen hluboký smutek.
Někdy je to i pocit absence budoucnosti.

Díváš se dopředu a nevidíš nic, co by stálo za námahu.
Nevidíš možnost, která by tě lákala.
Nevidíš nic, co by ti ještě dávalo smysl.

Protože svět ti pořád nabízí varianty, které nechceš.

Jiný život.
Jinou dynamiku.
Kompromisy, se kterými se tvůj mozek nedokáže smířit.

A čím víc ti je někdo nutí,
tím víc se v tobě něco zavírá.

Ne proto, že bys byl tvrdohlavý.
Ale proto, že zrada vlastních hodnot bolí víc než samota.

Jednou jsi zažil něco, co ti smysl dávalo.
Bylo to vzácné.
Právě proto si mozek tak dobře pamatuje, že to možné je.
A když jednou ví, jaké to je, už se s ničím jiným prostě nespokojí.


Když tě změny ničí

Svět se neustále mění a většina lidí změnu miluje.
Rychlost. Adaptaci. Neustálý pohyb.

Jenže ne každý nervový systém je na to stavěný.
Pro někoho je změna vývoj.
Pro jiného ohrožení a ztráta identity.

A když tě svět nutí měnit se v někoho, kým nechceš být,
napadá tě jenom, že už tu pro tebe není místo.

A tehdy se objeví ta myšlenka.
Tichá. Únavná. Vleklá.

„Kdybych tu nebyl, byl by klid.

Ne proto, že bys chtěl někoho potrestat.
Ale proto, že už nemáš sílu se pořád přizpůsobovat něčemu,
co vnitřně odmítáš
.


Proč tohle píšu

Protože tyhle myšlenky existují.
A mlčení kolem nich je nebezpečnější než jejich vyslovení.

Chtít neexistovat neznamená, že chceš zemřít.
Znamená to, že něco v tobě umřelo už dávno
a zbytek jen přežívá.

Tohle není dopis na rozloučenou.
Ani výzva ke konci.

Je to pojmenování bodu,
kde je člověk na úplném dně
a sám neví jak dál.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když vyrůstáš sám: 6 následků, které si neseš do dospělosti

Kdybych měl svůj život shrnout do jediné věty, zněla by takto: Dítě, které bylo samo, zůstane samo i v dospělosti — i když o to ve skutečnosti nestojí. A ještě dřív, než někdo začne odříkávat naučené poučky typu „stačí být víc mezi lidmi“, „musíš si věřit“ nebo „ono se to časem spraví“ — tak ne. Takhle to prostě nefunguje. Nedávno jsem narazil na jedno video, které tuhle životní linku popsalo až zarážejícím způsobem. A tak jsem si to převedl do vlastních slov. 1) Obtížnost navázat blízký vztah Když dítě nedostane emoční odezvu, zrcadlení ani přijetí, nevznikne v něm chlad. Vznikne něco jiného: Blízkost je jazyk, který nikdy nebyl naučený. Je chtěná, ale zároveň cizí. Je to přitažlivost i strach. Touha přiblížit se i reflex stáhnout se. A pokud se člověk jednou v životě skutečně otevře — udělá to celé, bez polovičatosti, bez filtru. Takový vztah pak nese váhu celého dětství, celého ticha, celého nedostatku. A když skončí, nevznikne jizva. Vznikne kráter. 2) Bohatá vnitřní fan...

Proč někteří dospělí přežívají místo toho, aby žili

Ne všichni, kdo měli těžké dětství, vyrůstali v rozbitých rodinách. Někdo měl doma klid — ale zato peklo ve škole. Někdo zažil šikanu, roky žil v napětí mezi vrstevníky. A někdo zažil kombinaci všeho. Pointa je stejná: Chronický stres v dětství přenastaví mozek na přežití. A v dospělosti pak ten mozek neumí žít. Mozek přejde do trvalého režimu „hrozba“ Když dítě dlouhodobě žije v prostředí, kde není jistota — doma, ve škole, mezi vrstevníky — naučí se předvídat nebezpečí. Jeho inteligence se přesměruje z růstu na přežití. Místo otázky „Co mě zajímá?“ se ptá: „Co se stane, když udělám chybu?“ To je podhoubí hypervigilance, která pak dospělého sžírá i v situacích, kde objektivně žádná hrozba není. Paměť se rozpadá na útržky. Dětství ve stresu vytváří zvláštní mix: – pamatuješ si detaily, které většina lidí ani nezaregistruje – ale zapomeneš celé etapy života Ne proto, že bys byl „nepozorný“. Ale protože paměť byla kdysi nebezpečná – buď popíraná, trestaná, nebo spojená ...

Ne znamená ne. I když jsi muž.

O mužských obětech se skoro nemluví. Možná protože se pořád drží představa, že „mužům se přece nic takového stát nemůže“. Ale může. A mně se to stalo. Bylo mi osmnáct. Měl jsem holku, kterou jsem miloval a se kterou jsem si plánoval budoucnost. A na jedné akci se do mě celý večer tlačila cizí slečna. Říkal jsem ne. Opakovaně. Jasně. Bez zaváhání. Nechci. Mám přítelkyni. Řekl jsem o tom i jejímu příteli, co tam s ní byl. Nic z toho nezabralo. V noci jsem šel spát k tátovi domů. Nevěděl jsem, že ti dva spí ve stejném pokoji hned za rohem, než si ke mně vlezla do postele. Byl jsem opilý, vyčerpaný, a hlavně – úplně jsem zamrzl. Nehnul jsem se. Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem nic. Tělo prostě vypnulo. (Tomu se říká „silný ochromující stres“, a podle novely je to přesně moment, kdy člověk není schopen utvářet nebo projevit svoji vůli.) A až po chvíli, kdy jsem byl pořád mimo – absolutně bezmocný – jsem „povolil“. Ne protože jsem chtěl. Ale protože můj mozek hledal cestu ven. Roky jsem si my...