Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
Jsou dny, kdy už nechceš nic.
Ani bojovat. Ani se zlepšovat. Ani něco „zpracovávat“.
Chceš jen přestat být.
Usnout a už se neprobudit do dne, který nic neslibuje.
Vypnout svět, který už nedává žádný smysl.
Zastavit čas, který stejně jen bere.
Tohle nejsou pravdivé myšlenky ani skutečná přání.
Je to hlas bolesti, vyčerpání a pocitu ztraceného, nepřejícího života.
Ne proto, že bys život opravdu nenáviděl,
ale proto, že už v něm nevidíš pro sebe místo.
Když se rozpadne smysl života
Nežijeme podle plánů, ale podle představ.
Nejsou to tabulky ani cíle – spíš vnitřní pocit, že „takhle by to mělo být“.
Většina lidí má víc opěrných bodů.
Jiní mají jen jeden.
A když o něj přijdou, svět jim řekne:
„Najdi si jiný.“
Jenže některé životy nejsou stavěné na restart.
Jsou stavěné na kontinuitu.
Když se přetrhne jediná linie, která dávala směr,
nezůstane jen prázdno.
Zůstane chaos.
Když v budoucnosti nevidíš nic, co bys chtěl
Deprese není vždy jen hluboký smutek.
Někdy je to i pocit absence budoucnosti.
Díváš se dopředu a nevidíš nic, co by stálo za námahu.
Nevidíš možnost, která by tě lákala.
Nevidíš nic, co by ti ještě dávalo smysl.
Protože svět ti pořád nabízí varianty, které nechceš.
Jiný život.
Jinou dynamiku.
Kompromisy, se kterými se tvůj mozek nedokáže smířit.
A čím víc ti je někdo nutí,
tím víc se v tobě něco zavírá.
Ne proto, že bys byl tvrdohlavý.
Ale proto, že zrada vlastních hodnot bolí víc než samota.
Jednou jsi zažil něco, co ti smysl dávalo.
Bylo to vzácné.
Právě proto si mozek tak dobře pamatuje, že to možné je.
A když jednou ví, jaké to je, už se s ničím jiným prostě nespokojí.
Když tě změny ničí
Svět se neustále mění a většina lidí změnu miluje.
Rychlost. Adaptaci. Neustálý pohyb.
Jenže ne každý nervový systém je na to stavěný.
Pro někoho je změna vývoj.
Pro jiného ohrožení a ztráta identity.
A když tě svět nutí měnit se v někoho, kým nechceš být,
napadá tě jenom, že už tu pro tebe není místo.
A tehdy se objeví ta myšlenka.
Tichá. Únavná. Vleklá.
„Kdybych tu nebyl, byl by klid.“
Ne proto, že bys chtěl někoho potrestat.
Ale proto, že už nemáš sílu se pořád přizpůsobovat něčemu,
co vnitřně odmítáš.
Proč tohle píšu
Protože tyhle myšlenky existují.
A mlčení kolem nich je nebezpečnější než jejich vyslovení.
Chtít neexistovat neznamená, že chceš zemřít.
Znamená to, že něco v tobě umřelo už dávno
a zbytek jen přežívá.
Tohle není dopis na rozloučenou.
Ani výzva ke konci.
Je to pojmenování bodu,
kde je člověk na úplném dně
a sám neví jak dál.
Komentáře
Okomentovat