Dostal jsem tenhle obraz kdysi v jednom klubu. Autor mi řekl jen: „Tohle jsi ty.“ Je na něm busta Sókrata – filozofa, který hledal pravdu do té doby, než ho to stálo život. A zároveň hlava odříznutá od těla. Mysl, která vidí příliš, ale jednat nedokáže. Hloubka, která nemá kam odtéct. Sókratés je tu v ruinách. V pozadí stojí chrám — zbytky ideálů. A loď — cesta, která ještě čeká. Z jeho lebky vyrůstá konopí. Ne jako droga, ale jako symbol přežívání. Jak si mozek pomáhá, když jede rychleji, než život unese. Coping. Úlevná mlha pro hlavu, která nespí. Když jsem se na to podíval znovu, došlo mi, proč mi to dal: - hlava plná otázek - tělo zamrzlé strachem - věčný analytik odpojený od spontánnosti - člověk, který dokáže jít do hloubky, ale často zapomíná žít na povrchu - duše, která hledá cestu zpátky do přítomnosti Ten obraz tam visel měsíce a čekal na svého majitele. A já v něm vidím vlastní příběh: Jsem filozof uvězněný ve své hlavě. Nejsem socha. Jsem člověk, který má cestu, tělo a svět...
Existují místa, kde hlas není komunikace, ale zbraň . A dítě, které vyrůstá v napětí — ať už doma, mezi sourozenci, nebo mezi vrstevníky — nemá jinou možnost než se tomu přizpůsobit. Ne logikou. Nervovým systémem. A právě tyto změny přežívají až do dospělosti. 1) Tón tě vyděsí dřív než slova Než někdo vůbec otevře pusu, už víš, jak ta věta dopadne. Stačí: – způsob, jakým klaply dveře – rychlost kroků – nepatrná změna v tónu Dětský mozek se naučil něco, co ho nikdy nemělo zajímat: mapovat mikroskopické signály hrozby . Kdo vyrůstal v křiku, nenaučil se poslouchat. Naučil se předvídat. 2) Každou zprávu přepíšeš třikrát Napíšeš větu. Smažeš ji. Přeformuluješ ji na jemnější. Vynecháš tečku, aby to neznělo „přísně“. Přijde ti to povědomé? Tohle není nejistota. To je emocionální forecasting – pokus odhadnout reakci dřív, než přijde. Protože kdysi na špatném slově nebo tónu záleželo víc, než by kdy mělo. 3) Automaticky se zmenšíš, když je někdo naštvaný Někdo povzdechne....