Existuje typ bolesti, který nezačíná ve vztahu, ale v dětství. A existuje typ lásky, která není „prvním vztahem“, ale základním kamenem identity. A pokud se tyhle dvě věci potkají, vznikne něco, co se nedá vysvětlit lidem, kteří vyrůstali v bezpečí. Když se rodina rozpadá, někdo to musí udržet pohromadě. Občas to padne na dítě – a to se ocitne v rolích, které mu vůbec neměly patřit. Stane se oporou, partnerem, dospělým ve chvíli, kdy samo potřebovalo dospělého. A z toho dítěte pak vyroste muž, který: – cítí zodpovědnost tam, kde jiní cítí lehkost – drží druhé, i když sám padá – neumí odejít, protože v jeho světě odchod znamenal katastrofu – miluje způsobem, který není volba, ale přežití Tomuhle se říká parentifikace . Slovo, které zní technicky. Ale realita je, že dítě v téhle roli nikdy nedostane šanci být dítětem. A pak přijde adolescence a s ní první láska. A ta stará zodpovědnost se spojí s intenzitou citů. Nevznikne mladický románek. Vznikne první okamžik v životě...
Někdy stačí pár vteřin, aby se ti rozsvítil kousek dne, aniž bys to čekal. Bylo mi čtrnáct a byli jsme s pěveckým sborem v Paříži. Typický zájezd – turista mezi tisíci dalšími, fronty, hluk, foťáky na krku. Nic velkého se nemělo stát. Jen další den, kdy si člověk řekne, že svět je veliký a on je v něm malý. Pod Eiffelovkou se naše skupina na chvíli zastavila, abychom se seřadili a prošli mezi dalšími turisty. A v tu chvíli se stalo něco, co se mi dodnes občas vrátí do hlavy. Z protisměru přicházela skupina francouzských dívek v baretech, taky jako na školním výletě. Dvě míjející se skupiny lidí fascinovaných okolím. Normální scéna, kterou by člověk nejspíš hned zapomněl – kdyby se jedna z těch dívek náhle neodpojila. Přiběhla přímo ke mně, na chvilku se zastavila, podívala se mi do očí… a jemně mě pohladila po tváři. Opravdově. Bez vysvětlení. A zase odběhla. Ani slovo. Ani náznak nějakých her nebo provokace. Jen krátké, úplně čisté gesto. Já zůstal stát na místě s úplně práz...